zmizels mi, nevím kam

Po nočním nebi se líně toulá letadlo.
Za chvíli dosedne a z křídel setřepe saharský prach a kapky Atlantiku. Vybavuje se mi, můj dávný příteli, žes chtěl být nějaký čas pilotem. Toužil jsi podrbat dešťové mraky po zádech a na protější polokouli vyložit pytle s poštou. A udělat tím radost stovkám lidí, které nikdy nepotkáš....
V těch školních letech jsme se toulávali ve skalách za tvým městečkem. Časy Rychlých Šípů i Vinnetoua dávaly toulkám ten nezapomenutelný punc opravdovosti.
Občas jsme se vracívali za tmy. Lampy v tvé ulici studeně svítily a tys jim říkával sudičky. Prý protože ukazovaly cestu, kterou máš jít domů...
V románu Života dopsal Čas kapitolu a ty ses ztratil kdesi ve světě. Nebo jsem se ztratil já? Najednou jsme, můj příteli, kráčeli životem a sbírali šrámy příběhů každý sám.
Letadlo zmizelo a hvězdy si toho vůbec nevšimly.
Stojím na balkoně malého penzionu. V tvém městečku. Pod balkonem utíká tichá ulice do kopce. Tam, kde jsi bydlíval...
V mírné zatáčce žlutě svítí tři lampy v řadě. Sudičky.
Je pořád ticho a mezi sudičkami protančila víla. Jako už mnohokrát, i teď mi ukázala svůj něžný Tanec sedmi šátků a zmizela ve tmě.
Kouřím cigaretu a čekám. Netuším na co, ale vím, že mám čekat.
" Co tady děláš?" znenadání se zeptala prostřední sudička.
" Nevím," odpověděl jsem do světla.
" Tak já ti napovím " řekla sudička a pod balkonem se objevil dlouhý stín rytíře Darmoděje. Hned po něm se zaleskla jeho drátěná košile. Zastavil se u první sudičky, podíval se mi přímo do očí a usmál se.
" Co tu dělám, Darmoději?" zeptal jsem se mlčky.
Zvedl svou ruku v těžké, kožené rukavici. Znovu se usmál a rukou opsal ve vzduchu kruh.
Ze tmy přitančila víla. Objala se s Darmodějem a oba se vydali za svým stínem.
Kde jsi, příteli? Tak moc bych tě tu potřeboval...tak moc potřebuji odpověď na otázku....
Moje cesta v životním románu se uzavřela do kruhu. Každý další krok už by byl jen opakováním, jen posunem autíčka na autodráze.
Co mám dělat, příteli? Už napořád se zastavit, neb jsem došel domů? Nebo jít dál, ale změnit trasu? Kde jsi právě ve svém kruhu ty, můj příteli?
Nikdo z nás vlastně neví, jak velký kruh ho životem provází... Neví, zda Času je ještě dost nebo se ho v další zatáčce už nebude dostávat...
Dívám se na sudičky. Stojí, svítí a mlčí.
Za řekou hvízdl úsvit, sudičky zhasly a po mostě projela první ranní auta. Právě na ten most vedla moje procházka. Opírám se o zábradlí, házím do vody zaprášené kamínky a dívám se, jak na vodě malují kruhy.
Proud řeky je pomalu odnáší....