možná i pro Karinu
Píšu jeden z příběhů, které jsem potkal.
Ne, nepíšu ho pro slávu světskou, ani pro pozvednutí vlastního sebevědomí. Píšu ho v asi bláhové víře, že se mé hlavě alespoň trochu uleví.
Že z ní zmizí alespoň jeden příběh, a tím hlava bude trochu čistší a lehčí....
Obličej mám zvlněný vráskami a oči nejsou nejostřejší.
Otevřenými dveřmi vešel lehký vítr a k mému stolu přinesl vůni začínajícího podzimu. Kolikátého už? Nevím, zda po něm spatřím zimu. Vždyť nevím vůbec nic o zítřku, natož o smutném konci podzimu. Možná v zimním večeru mé psaní roznese mrazivý vichr, lepíc jej na omšelé, kamenné zdi starých domů, možná mé psaní skončí v ohni krbu někoho, kdo chvíli četl a nerozuměl, kdoví...
Teď se alespoň na chvilku vrátím do chvil, kdy jsem si tak mlád připadal tak neúnosně stár a kdy neuvěřitelnosti přicházely tak často, že se staly nudou a v hlouposti mládí jsem je vnímal jako běžnou kulisu života...
Ranní Slunce už zahřívalo střechu letního bistra u vchodu do hradu. Seděl jsem na lavičce před bistrem a čekal, až dorazí slečna Lenka.
Přitančila lehkým krokem, práskla taškou na zem u dveří do bistra a gestem unavenějším než rytíř po dobytí Jaffy si zapálila cigaretu.
"Asi umřu" pronesla svou denní zahajovací formuli a já věděl, že den začal tak, jak začít má. Poprosil jsem ji o kafe a tím jsme spolu rozehráli naši každodenní hru. Hru, ve které byla pro mě " Amélie z Montmartru" a ve které zapískala na malou, dřevěnou píšťalku pokaždé, když mi zalila kávu.
Ten teplý letní den - stejně jako řadu přecházejících - jsem odsloužil v hradní strážnici coby fotograf.
Odešli poslední návštěvníci hradu, Slunce natřelo jeho prastaré zdi rudou a oranžovou barvou, Amélie zamkla bistro a přišla za mnou do strážnice. Za ní vešlo ticho, svou hradní velikostí zdůrazňující vlastní majestát.
Sedla si proti mně, vylovila nezbytnou cigaretu a foukla mi do očí kouř.
" Dneska spím na hradě", pohřbila ticho a zjevně ji nezajímalo, že v dané chvíli na daném místě je tahle informace nezajímavá.
"Hm", řekl jsem hloupě a zapálil si taky.
"V noci se budu hrabat ve fotkách, jestli se vám bude chtít, tak se stavte" učinil jsem jí nabídku s naprostou jistotou, že ji odmítne.
"Možná jo" zacinkala veselým hlasem.
"To víte, já a hradní netopýři toho v noci moc nenaspíme", dodala a byla pryč. Kouř z její cigarety, překvapený bleskovou změnou situace, chvilku přešlapoval nad stolem, zakroužil a protáhl se otevřeným oknem ven.
Noční oblohu zdobily myriády hvězd. Seděl jsem na schodech u strážnice, díval se na ně a ani ve snu mne nenapadlo je počítat.
Zvedl se vítr.
Koruny stromů u hradeb zareagovaly charakteristickým šustěním. Podíval jsem se na ně a trochu mě zamrazilo - přestože šustily, nepohnul se na nich ani lístek...
Úplněk jasně osvítil nádvoří. Od brány směrem ke mně důstojně kráčel stín ženské postavy. No těbůh, napadlo mě, Amelie blbne. Zvedl jsem se, zašel do strážnice a posadil se ke svému stolu. Zapálil jsem svíci a čekal na Amelii. Vešla a zůstala stát přesně na hranici světla a stínu.
Tvář jsem neviděl, jen ruku, která mi pokynula.
Zvedl jsem se a vyšel ven. Úplněk zmizel za mraky, kralovala tma.
Postava v dlouhém bílém plášti šla právě tak rychle, abych ji nemohl dohonit.
Došli jsme k hlavní bráně.
Ruka zas pokynula, prošel jsem branou a ocitl se v krajině, kterou jsem neznal.
"Amélie?" otočil jsem se s otázkou, jenže za mnou nikdo nebyl.
Dolů, do údolí jsem dorazil sám.
Vody Rubiconu líně nastavovaly šíji horkému Slunci a občas se o břeh rozbila vlna.
U břehu se pohupoval lotosový květ.
V něm seděla Julie, oči zavřené, tvář vystavenou slunečním paprskům.
Chvíli a pokradmu jsem si tu krásu prohlížel.
Další vlna se rozbila, vodní tříšť zazpívala svou melodii a květ se znovu zahoupal.
Otevřela oči.
" Konečně jsi přišel, rytíři" usmála se.
"Čekalas na mě?" snažil jsem se skrýt údiv, ale moc mi to nešlo.
" Čekala.
Papá Shakespeare mi to dal za úkol, víš?" dala důraz na poslední slovo.
" Tímhle směrem" máchla za sebe rukou - " je Bábel. Mám tě tam poslat. Prý tě zajímá zmatení jazyků. No a taky tu mám na tebe počkat. Tak sebou hoď, ať to stihneš do soumraku".
" Mě zajímá jen důvod, proč si lidé nerozumí.
I když mluví stejným jazykem," překvapením jsem málem začal koktat.
" To už je tvoje věc, rytíři" usmála se a na poledním nebi se rozzářily myriády hvězd.
" Zjisti co potřebuješ a vrať se. Po tvém návratu tě mám převézt na druhý břeh.
Tak mě nenech dlouho čekat..." zavřela oči a já pochopil, že audience končí.
Došel jsem k věži. Její vrchol se ztrácel v oblacích a vchod strážili římští vojáci.
Kupodivu se při mém vstupu do věže ani nehnuli.
Rozhlédl jsem se. V tom prostoru byl poprvé v praxi použit vynález nekonečna. Mohutné, právě tím nekonečnem omotané schodiště se točilo kamsi vzhůru a na prvním schodu seděl Caesar. Kolem sebe měl rozházené, popsané listy a do jednoho z nich právě rychle psal.
" Buď zdráv, Juliusi," pozdravil jsem slušně.
" Co píšeš?"
Caesar se na mě nepřítomně zadíval.
" Nu?"
" Zápisky o Válce galilejské," zašeptal tiše.
" O tom prokletém městě Marseille, které dokázalo vzdorovat tak dlouho. A co ty, rytíři, přišel jsi snad bojovat s Bábelem?"
" Ne." odpověděl jsem.
" Přišel jsem něco pochopit."
" Pochopit?" rozesmál se.
" To je ten nejtěžší boj, jaký tě může potkat. V něm neplatí mé Veni Vidi Vici...
Hodně štěstí, rytíři," Caesar se znovu sklonil ke svému psaní.
Nevím, jak dlouho jsem po těch schodech stoupal.
V mezipatře jsem se zastavil, chytal dech a díval se velkým oknem na krajinu pode mnou.
Lehounce zavrzal dřevěný schod.
Otočil jsem se a pár slunečních paprsků se mnou.
Z jemných rysů mužovy tváře mi bylo okamžitě jasné, že mezi stavitele věže nepatří. Držel za ruku neznámou paní.
Podíval jsem se jí do očí a ve stejný moment se v nich rozhořely plamínky.
Muž se lehce uklonil.
" Jmenuji se Puškin," řekl a jeho hlas měl sílu Slova.
" a tato dáma je Karina. Smím vědět, co vás sem přivádí, rytíři?"
Odpověděl jsem mu totéž, co Caesarovi.
"Zajímavé," zvolal Puškin.
" Vidím, že máme podobné cíle. Vy hledáte odpověď a pochopení v prostorách Bábelu, já hledám totéž u Kariny. Viďte, drahá?" při otázce k ní pootočil hlavu.
Rozesmála se.
Zajímavé, problesklo mi hlavou. Caesar se smál taky. Je tu snad někdo blázen?
"Ano, neustále u mě hledá odpovědi na své otázky."
" Jenže u mě je nenajdeš," otočila se k Puškinovi.
" Ne proto, že je nevím.
Ale proto, že je vědět nechci. Víš?" dala důraz na poslední slovo.
"Mnoho štěstí, rytíři" rozloučila se a vykročila k dalším schodům. Puškin se bez pozdravu a zamyšleně vydal za ní.
Hodiny a hodiny jsem stoupal do dalších pater. V jednom z nich jsem potkal carevnu Kateřinu, v závěsu za ní kompletní Beatles.
"Divíš se, rytíři?" smála se stejně jako ti dva předchozí.
"Vždyť co je největší Můzou na světě pro umělce a jejich stále dokola rozervávanou duši? Přece žena, rytíři.
"Nebo snad ne, Johne?" podívala se na Lennona.
"Ale ano," odpověděl.
" Jen nevím, jestli existuje větší brzda při múzické realizaci, než je žena" dodal a odkašlal si.
"To není z tvojí hlavy," ozval se Ringo.
"To máš určitě od Yoko," dořekl a smát se začali všichni.
Rozloučil jsem se a stoupal dál.
Velkými okny ještě stále proudilo denní světlo.
Podlaha dalšího mezipatra byla pokryta vrstvou stavebního prachu.
Lehký vítr, prohánějící se mezi trámy, si pobrukoval melodii o perlách ve vlasech a podlahy si vůbec nevšímal.
Zadíval jsem se na ni.
Do toho prachu byly vepsané matematické vzorce, kterým jsem nerozuměl. Všiml jsem si, že o kus dál klečí starý muž a kouskem dřeva píše a maluje do podlahy další a další čísla a křivky.
Zazněly rázné kroky.
Okovaná bota mazala zápisky.
"Nenič mi mé kruhy, vojáku" rozkřikl se starý muž.
"Okamžitě se zvedni a pojď se mnou. Mám tě dovést k místodržícímu" rozkázal voják.
Muž neposlechl a voják ho probodl.
"Právě jsi zabil Archimeda," řekl jsem mu tiše.
"No a? Měl poslechnout," v jeho hlase zněla nadutá povýšenost.
" Neměl čmárat nesmysly. Měl se zvednout a jít. S takovými jako je on je třeba jednat rázně. Kam bychom došli, kdyby nám poroučeli šílenci? Máš s tím snad problém, rytíři?"
Než jsem stačil odpovědět, objevil se za vojákem seržant. Podíval se na mrtvého Archimeda, pohledem usoudil že už nic nezachrání a vojáka odvedl.
Uplynulý děj se mnou otřásl natolik, že mě nohy odmítly nést do dalších pater. Sedl jsem si mezi vzorce a zavřel oči, ze kterých se mi proudem spustily slzy.
Po chvíli mi je kdosi jemnými dotyky prstů setřel z tváře.
Otevřel jsem je.
Ten muž měl dlouhé, štíhlé prsty klavíristy. Měl i dlouhé vlasy a pár týdnů starý plnovous.
Z ran na zápěstích mu tekla krev a místo tlumoku měl provazem svázané zbytky nahrubo tesaného dřeva. Jako kdyby sebou nesl dřevěný kříž, napadlo mě.
" Neplač, rytíři." Ta slova neříkal on. Ta slova říkaly jeho hluboké, blankytně modré oči.
" Láska a Zrada.
To je ta příčina. To jsou ty důvody, které hledáš. To je ta odpověď na tvou otázku. Láska má mnoho tváří a třeba nenávist je jednou z nich. Stejně i Zrada, projevující se v mnoha podobách.
Lásky, stejně jako Zrady, je schopen jen člověk. Dokud bude člověk dýchat, dotud budou tyhle dvě dámy existovat. Pokud je zničíš, tak zničíš člověka. A také proto nevykoupíš člověka z jeho hříchů ničím na světě. Ani hřeby ve vlastním těle nic nevykoupí. Prosím, věř mi, rytíři. Svět je jaký je. Je takový, jaký vytváříme a nářadím jsou nám Láska a Zrada. Víš?" Jeho oči položily důraz na poslední slovo.
Na cestu k lotosovému květu mi svítil úplněk.
Nasedl jsem, květ se zhoupl a Julie se probudila.
"Toulal ses dlouho, rytíři" krásně se usmála a podala mi lístek.
"Zastavil se tu přítel Descartes a nechal ti tu vzkaz. Prý je pro tebe velmi důležitý."
Začetl jsem se do Descartova rukopisu -
KAŽDÁ PRAVDA, KTEROU JSEM OBJEVIL, BYLA PRAVIDLEM, JEŽ MI POMÁHALO NALÉZAT DALŠÍ.
Dřevěné dveře do strážnice se zabouchly a průvan zhasl plamen svíčky.
"Vy jste usnul" řekla do tmy Amélie z Montmartru a já nevěděl, co mám odpovědět....
napište mi