léto jak má být

Léto, jak má být

jeden světoznámý sochař - jehož jméno mi bohužel vypadlo z paměti - prohlásil, že on tu sochu nevytesal. Protože ta socha je v kvádru kamene už hotová. On jen kladivem odstranil kamenné nánosy, které tu sochu ukrývaly. Považuji to za skvělou myšlenku. Prosím laskavého čtenáře, ať následující řádky vnímá právě tímto způsobem. Sochou je emoce, pocit, nejasná vzpomínka - všichni přece něco takového v sobě nosíme. Nánosem jsou písmenka, věty, odstavce....v těch řádcích nikdo nemá své jméno. Nikdo není přesně vykreslený, dokonce i místo děje může být kdekoli. Protože to jsou jen nánosy.
Pojďme pod nimi najít sochu....

__

Otevřel oči.
Pootočil hlavu a podíval se na dveře. Na kliku přes zavřené okno svítí slunce, takže už je čas vstávat.
Zvenku, z ulice, zaléhal do místnosti nějaký nezvyklý rachot. Jako kdyby jela spousta autobusů najednou.

" Mami?", chtěl se zeptat, co to je.
Žádná odpověď.
" Tati?"
Ticho.

Vzpomněl si, že máma teprve přijde z noční, zatímco táta už asi odešel do práce na ranní.
Chvilku si užíval pocitu úžasné svobody, odhodil deku a vyskočil z postele.
U kamen je zaparkovaná sklápěčka. No jasně, večer si jí s tátou posílali přes celou kuchyň a máma se kvůli tomu zlobila.
Po červené střeše sklápěčky leze moucha. Díval se na ni a doufal, že bude natolik hloupá, aby vlezla do kabiny. Pak jí ukáže, jak se jezdí s náklaďákem...
Moucha se zvedla a po zmateném letu přistála na stole.
Opatrně, aby ji nevyrušil, vylezl na židli a s očima na úrovni stolu pozoroval, jak si moucha usilovně tře o sebe přední nohy.
Vlna rachotu zvenku ji vylekala natolik, že podrážděně zabzučela a vydala se jinam.
Sklouzl ze židle a proběhl předsíní až k posledním dveřím.
Co vždycky říká táta, že musím udělat? Zatáhl za šňůru splachovadla a opatrně sklopil prkénko zpátky.

Vešel do kuchyně a namířil si to rovnou k rádiu, postavenému na stolku u okna.
Věděl, že musí tím černým kolečkem vepředu kroutit tak dlouho, dokud něco neuslyší.
Ach jo, žádné vyprávění, jen nějaká šílená muzika.
Sedl si na zem.
Táta jednou říkal, že v rádiu je spousta trpaslíků, kteří pořád na něco šmidlají. Když se unaví, mají přestávku a pan dirigent čte zprávy, někdy taky pohádku.
Rádio zmlklo.
No konečně, třeba bude nějaké povídání.
Na rádiu přistála moucha.
" Dnešní noci" ozval se hlasatel,
" krátce před půlnocí vstoupila vojska pěti států Varšavské smlouvy na území Československé
socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí vlády..."
Otráveně zakroutil knoflíkem a uslyšel, jak drnčí okno.
Podlezl záclonu. Opřel se dlaněmi o sklo, v konečcích prstů cítil vibrace.

Zadíval se ven.
Ulicí se valila kolona tanků, nákladních aut a transportérů. Na všem, co bylo v pohybu, byl namalovaný bílý pruh.
" Vojáci!", vykřikl nadšeně a začal oběma rukama zuřivě mávat.
Ve vstupních dveřích cvakl zámek.
" Okamžitě běž od toho okna! Je válka!" křičela máma dřív, než stihla za sebou zavřít.
Chvilku na ni vyjeveně koukal. Vůbec nechápal, proč ve válce nesmí být u okna.
" A kde je táta?", zeptal se.
" V práci. Teď se mě na nic neptej a mazej do pokoje. Já musím do krámu. Rychle nakoupit, co se dá," odpovídala a přitom vytáhla ze skříňky v předsíni dvě velké tašky.
" Proč je táta v práci, když je válka? To nepůjde bojovat?", těch informací na něj bylo moc.
" Tomu ty ještě nerozumíš. Švihej do toho pokoje, než ti nařežu!" byla neoblomná.
Vyběhla ven a prudce za sebou zabouchla.
Začal přemýšlet, co má dělat ve válce.

Vzpomněl si, že kdysi dávno, když byl ještě malý, cizí lidi něco stavěli ve sklepě. Ví to, protože jim pomáhal nosit maltu. Pak tam dali velké železné dveře, na kterých jsou různé páky a velké kolo. Táta říkal, že to je kryt, do kterého se všichni z domu schováme, kdyby byla válka.

Tam asi půjdem, usoudil. To si musím sbalit věci.
Vlezl pod svou postel a vytáhl z pod ní červený kufřík z tvrdého kartonu.
Otevřel jej a chvíli do něj koukal. Vždycky se mu líbily kostky, kterými byl potištěný vnitřek.
Na posteli vzorně složil pyžamo a pietně jej uložil do kufříku. Pak přidal kartáček na zuby.
Hračkami se probíral dlouho, neměl jasno, které z nich sebou nevezme. Jo, a když bude válka až začne škola, budou nutné knížky. Tak češtinu, počty a ruštinu. Abych se s nimi mohl domluvit až nás osvobodí, měl své přesvědčení.
Ještěže máma zapomněla zamknout. Seběhl do sklepa, jenže u železných dveří nikdo nebyl, ani kámoši z prvního patra. Asi to ještě nevědí.
Sedl si na kufřík, opřel se o zeď a čekal.
Myslel na kočku, kterou viděl včera, když se s mámou vracel z nákupu. Díval se do jejích doširoka otevřených očí a měl pocit, že jí rozumí. Že i on bývá ztracený a opuštěný, stejně jako ona. Mrtvá, přejetá kočka.

Čekal dlouho. Ze spaní ho probudila zima a bolavý krk, jak měl hlavu na stranu. Stále nikdo nepřišel. Přišlo mu líto, že v tak důležitou chvíli je tam sám.
Ještě se mu po tvářích koulely slzy, když se rozhodl vrátit se domů. Vyšlapal dvě patra a vzal za kliku. Zamčeno.
" Mami, to jsem já," vzlykal a bušil do dveří.
" Tak mami, otevři, " křičel už zoufale.
Nevěděl, že máma přiběhla, vysypala rychle nákup na stůl a utíkala znovu nakoupit. Tentokrát ale zamkla.
Pochopil, že doma nikdo není. Najednou se zase díval do očí kočky.

Byl zoufalý, opuštěný a ztracený. Zvedl kufřík a pomalu, schod po schodu, putoval k východu z domu. Rozhodl se, že dojde na zastávku, nasedne do autobusu a pojede za tátou do práce.
Vyšel ven, od chodníku ho dělilo pár schodů.
Vojenská kolona už byla pryč. Kam se podíval, všude spousta lidí. Všichni mluví se všemi,
ve tvářích překvapení, hrůza i vztek...
Na konci ulice stojí napříč tank s bílým pruhem, kanon míří rovnou do parku.
Kudy přijede autobus, napadlo ho. Na zastávku to je kousek, vlastně jen k vedlejšímu vchodu.
Vší silou drží kufřík.
Konečně je na zastávce. Zůstal stát na obrubníku, aby se mohl občas vyklonit a podívat se, jestli už jede autobus. Táta to tak vždycky dělá.
Autobus nejede, ale kolem projíždí vojenské terénní auto, tlampač na jeho střeše vyzývá ke klidu a ujišťuje, že není důvod k panice.

Po nebi se přihnaly vrtulníky.
Krouží stále dokola, k zemi se snáší spousty letáků. Lidé po nich šlapají, občas někdo leták zvedne, podívá se na něj a vztekle ho zahodí.

Pořád se drží svého kufříku.
Je stále zmatený, pocit opuštěnosti a ztracenosti mu zase žene slzy do očí.
" Co tu děláš, proč nejsi doma?", lehce mu sevřel rameno neznámý pán.
Popotáhl, rukou si utřel obličej a podíval se pánovi do očí. Měl dojem, že pláče i on.
" Tam nikdo není a je zamčeno", vyhrkl ze sebe.
"Kde máš rodiče?", zeptal se pán.
"Táta je v práci", odpověděl.
"A máma?"
"Nevím", znovu se rozplakal.
"Jo, chlapče, myslím že dneska jsme se nějak ztratili všichni...", pán si zhluboka povzdechl.
"Víš co? Podíváme se k vám, třeba už někdo přišel," navrhl.
"Tak jo."
"Co máš v tom kufříku?"
"Moje věci. Máma říkala, že je válka.
To přece musíme do krytu, víš?",důvěřivě se na pána podíval.
"No, do krytu asi nemusíme.
Vypadá to, že jsme ochránění nejlíp na světě," smutně se ušklíbl pán.
Vzali se za ruce, došli k domu a vystoupali k bytu.
Máma otevřela na první zaklepání.
"Dobrý den, mladá paní," slušně ji pozdravil.
Asi se vám zatoulal synek, neměla byste ho teď nechat běhat venku."
"Děkuju. Vůbec nevím, kdy utekl," odpověděla.
"Manžel je v práci a já jsem tu teď na všechno sama.
Absolutně netuším, co mám dělat," lehce se jí třásl hlas.
"Asi bude nejlepší, když budete doma.
Nebo někam odjeďte, dokud to jde. To víte, co bude zítra, ví jen pánbůh a Brežněv. Jestli se jich chcete zeptat, doporučil bych spíš toho pánaboha.
Třeba vám prozradí, proč tohle dopustil," ironie v jeho hlase se dala krájet.
"Možná máte pravdu. Odvezu kluka k babičce, na vesnici.
Tam je to snad lepší...,"pomalu se uklidňovala.
"Snad ano. Počkejte na manžela a jeďte.
Tak nashledanou a ..."zarazil se.
Upřeně se jí zadíval do očí.
"Držte se. Hodně štěstí," dopověděl, otočil se a rázně vykročil po schodech dolů.
Dívala se za ním, dokud v přízemí neklaply dveře.
Zavřela a se zamyšleným výrazem se vrátila do kuchyně.

"Kde jsi byl, partyzáne?", přísně se na něj podívala.
To tě nenapadlo, že o tebe budu mít strach?"
Seděl u stolu, kufřík postavený vedle židle. Vší silou se snažil zadržet slzy. Proč se máma nezeptá, jaký strach měl on ? Zas si připadal opuštěný.
"Tak proč nic neřekneš?", pokračovala v monologu.
"Jsi jak tvůj táta. Jen koukáš, mlčíš a pak se nestačím divit, co jsi zas provedl."
Pokusil se nasadit uražený výraz. Vstal, zvedl kufřík a vydal se ke koupelně.
Táta mu v zimě ukázal, jak se dělá krmítko a pak ho tam spolu zavěsili za okno.
Vždycky, když se cítil smutně, dal do něj kousek rohlíku a přes sklo pozoroval holuby.
"Zas jdeš koukat na krmítko?", mámě nic neuniklo.
"Jo."
"Na to teď není čas. Zabalím nějaké věci, najíme se a pojedem k babičce".
"A co táta?" zeptal se.
"Ten si tu bez nás poradí.
Určitě bude mít nějaký skvělý nápad, jak se dostat do maléru. To je totiž jeho životní styl.
Ale třeba bude mít rozum a přijede za námi."

Autobusy nejezdily.
Na nádraží šli pěšky, napříč zraněným městem.
Jistě lze slovy popsat město kvetoucí. Město vybombardované, město dýchající historií.
Ale jak popsat město, které právě prožívá hodiny nečekané invaze armád, jež ještě včera byly přítelem?
Na to slova nejsou...

Seděli na lavičce v nádražní hale, jejich vlak odjížděl až večer.
Občas se u nich zastavili nějací známí z ulice. Navzájem si povídali, kdo, kam, ke komu a proč.
Měl žízeň. Máma se zvedla, nařídila mu ať hlídá věci a odešla pro limonádu.
V jednu chvíli zahlédl hasiče, zasahujícího před pár dny v jejich domě. Zvedl ruku a zamával mu na pozdrav . Hasič se usmál a vydal se k němu.
Potřásli si spolu rukou, jako chlap s chlapem.
"Ahoj malý dobrodruhu, jak se máš?", v očích hasiče hořely plamínky smíchu.
"Dobře. A ty?", odpověděl.
"Jde to. Naštěstí takových, jako jsi ty, je málo.
Jen se přiznej, určitě jsi v tom měl prsty, viď?"
Vzdorovitě svraštil čelo a upřeně se zahleděl do země.
Slíbil tátovi, že to nikdy nikomu neprozradí.
"No tak dobře. Je vidět, že jsi tvrdý bojovník.
Příště ale takové vylomeniny nevyváděj, mohlo by to dopadnout hůř.
Dávej na sebe pozor," chlapsky se rozloučili a hasič se rychle vytratil.
"Kdo to byl?",zeptala se máma, sedla si a podala mu limonádu.
"Nevím," odpověděl.
"Aha. Zas nějaké tvoje tajemství.
Vážně netuším, proč bych měla neustále snášet ty tvoje bobříky mlčení.
Jednou ti za to pořádně nařežu," zvýšila hlas.
Najednou se zas cítil opuštěný. Slíbil přece, že nic neprozradí a kdyby řekl kdo to je,
musel by s pravdou ven. Proč má dostat nařezáno za to, že drží slovo?
Vybavilo se mu, co se vlastně před pár dny stalo.

To zase stál u okna a pozoroval lidi na zastávce před domem.
Byla to jeho oblíbená zábava, už věděl, kdy je jich tam hodně, protože jedou do práce na svou směnu.
Do pokoje přišel táta.
"Zas pozoruješ?" zeptal se a pokračoval
"Jdu vyčistit komín, už zlobí.
Než přijde máma z práce, bude to hotové. Určitě bude mít radost.
Nechceš mi s tím pomoct?"
Nadšeně souhlasil. Na půdu vylezli po žebříku, který vynesli ze sklepa. Měli štěstí, poklop ve stropě nebyl zamčený.
Ještě nikdy na půdě nebyl. S úžasem si prohlížel mohutné trámy a na jeden z nich si sedl.
"Tak, tohle jsou komíny," ukázal táta na cihlové sloupy.
"Počkej tady, dojdu pro věci na čištění," řekl a byl pryč.
Za malou chvilku se vrátil, v jedné ruce plátěnou tašku. Došel k jednomu z komínů a otevřel jeho dvířka.
"Nejdřív tam dáme čistidlo," vylovil z tašky ranec koudele a nacpal ji do komína.
Pořádně ji upěchoval a dával pozor, aby byla pod úrovní dvířek.
"To bychom měli," tvářil se spokojeně, zatímco lovil z tašky plechovku.
"Teď dáme čistidlu urychlovač," mluvil jakoby pro sebe a vylil obsah plechovky na koudel. Ve vzduchu byl silně cítit benzín.
Znovu sáhl do tašky, vytáhl noviny a udělal z nich dlouhou ruličku.
"Na závěr doplníme iniciátorem," zamumlal, zapálil ruličku, hodil ji do komína a bleskově zabouchl dvířka.
Ve stejné vteřině se ozvala ohlušující rána.
Ucítil, jak se pod ním zahoupal trám.
Celou půdu zaplnil hukot, soupeřící se zvukem přistávajícího letadla.
Dvířka kupodivu zůstávala zavřená.
Podíval se na tátu a všiml si, že znatelně pobledl.
"No, juniore, musíme bleskem vypadnout. Nebo máma mít radost nebude..."

Rychle slezli po žebříku, táta otevřel dveře bytu, do chodby šoupli žebřík a zabouchli.
Za okny bylo nezvyklé šero. Než k nim došli, ozvalo se bouchání na dveře.
"To jsem já, sousede, vím že jste doma, tak sakra otevři," bylo slyšet z chodby.
Táta otevřel, rychle vtáhl souseda dovnitř a zamkl.
"Cos to zas vyved, už ses podíval ven? Ne?
Tak to se teda koukni, to za to stojí,"povykoval soused a tlačil oba k oknu.
K zemi se důstojně, lehounce snášely velké chuchvalce sazí.
"Proto je šero, juniore," řekl táta učitelským tónem.
Lidé na zastávce tvořili mohutné sousoší černých sněhuláků.
"Těbůh, ti vypadají. No to je šílený. Víš ty, co to je?" stále pokřikoval vykulený soused.
Nedaleko se ozvaly požární sirény.
"Vím," odpověděl táta s ledovým klidem.
"To je neposkvrněné početí nových soudruhů zítřka," podíval se na souseda a oba se jako šílenci začali smát na celé kolo.
U dveří se ozval zvonek.
"Běž otevřít, juniore. Ať je to kdokoli, řekni že jsi doma sám.
Zvládneš to?", mrknul na něj táta spiklenecky.
"Jasně", řekl suverénně a otevřel. Za dveřmi stál hasič.
" Ahoj mladíku, zavolej mi někoho z rodičů," řekl a opřel se o rám dveří. Přitom si všiml konce žebříku, který byl z jeho úhlu vidět.
"Nejsou doma. A já nesmím nikoho pouštět dovnitř," statečně zalhal a zavřel.
"Jsi frajer," obdivně se na něj podíval soused,
"určitě pomůžeš tátovi, až k nám přijdete na kafe."
"Jo? A s čím?", zvedl táta obočí.
Soused si strčil ruce do kapes a začal se houpat na špičkách.
"No, komín jsi vyčistil skvěle. Jenže můj. Váš komín je ten vpravo. Mě to doma odneslo plotnu kamen a vyrazilo rouru do toho pitomýho komína. Řekl bych, že to bude chtít vymalovat. A nejenom kuchyň...".

Konečně nádražní rozhlas oznamuje, že přijíždí rychlík směr .......
Na nástupišti se jim povedlo uhájit v davu místo, na kterém zastavily dveře vagonu, dokonce našli i volná místa v prostředním kupé.
Usadil se u okna, kufřík postavil vedle sebe. Nemohl se dočkat, až se vlak pohne a on se bude dívat, jak všechno utíká dozadu.

Byla to noc pravidelného klapotu kol, těžkého horka a míhajících se prázdných nástupišť nádraží, ve kterých jejich vlak nestavěl.
Občas z dálky rychle přiběhl cinkot zvonků na přejezdu, udeřil do uší a zase zmizel ve tmě.
Musel na záchod. Pevně se držel máminy ruky, když se proplétali mezi cestujícími na chodbě.
Vzduch se ztratil, vystřídal jej kouř z mnoha cigaret bez filtru, ředěný pachem lidí, zpocených horkem a nejistotou.
Bylo mu divně smutno, až k pláči si připadal opuštěný. Zase se díval do kočičích očí. Nevěděl, že důvodem je atmosféra vlaku, kterou pravidelně vdechoval.
Vlaku, vezoucího stovky útěků i stovky návratů, paradoxně jedoucích stejným směrem. Stovky osudů, které uplynulý den otočil a zahnal na nečekanou, nechtěnou cestu.
Kolik takových vlaků té noci rachotilo přes správně nastavené výhybky...

Svítá.
Brzdy protivně pískají, svět za oknem zpomaluje.
"Tak honem, vystupujeme," strká ho máma před sebou chodbou ke dveřím.
Rozespalý, jakoby v transu, za sebou vláčí svůj kufřík.
Nevnímá další cestu autobusem, ani poslední pěší stovky metrů do domu, ani shledání s babičkou. Polospánek střídá spánek, únava neustále vypíná vnímání.
Konečně je v posteli.

I v pozdním odpoledni má slunce spoustu síly.
Střechy domů ve vesnici jako radiátory ještě více ohřívají horký vzduch.
Bzukot hmyzu vytváří jednolitou zvukovou kulisu, jen občas narušenou motorem auta kdesi v dálce.
Vzrostlý kaštan u plotu vrhá stín napříč celým dvorem, ten se zastavuje až u schodů do domu. Pod kaštanem sedí na dřevěné židli babička a zručně oškubává čerstvě zaříznutou slepici. Vnouče určitě bude potřebovat silnou polévku.
Z druhé strany plotu se objevil voják v pískové polní uniformě, na ramenou rudé výložky.
"Bábuška!", zavolal a když zvedla hlavu, prosebně sepjal ruce.
"Copak bys chtěl? Najíst se, co?
No a co dám mému vnukovi, no?" rázně se na něj rozkřikla.
" Nene, okupantům nevařím. Jen ať si vás nakrmí lejtěnant.
A vůbec, éto váše ďélo, jak říká ten váš moskevský Vinnetou.
Tak nazdar " otočila se k němu zády.
Roztřásly se jí ruce.
Vzpomínky na válku, pohřbené až na dno myšlení, byly najednou živé a barevné.

Hovor, otevřenými dveřmi doléhající do domu, ho probudil.
Posadil se na posteli. Chvilku přemýšlel kde je a všechno se mu vybavilo, když zavadil pohledem o svůj červený kufřík. Vklouzl do pantoflí, tričko na sebe soukal při běhu ven.
"Ahoj babi!" křičel už ve dveřích.
Nadšení ze setkání vyrušilo slepice, do té doby podřimující všude, kde našly stín. Na zahradě protějšího domu se rozštěkal pes, řetězově se k němu přidávali další, z koruny kaštanu
naštvaně vzlétlo hejno ptáků.

"Jé, to je slávy, starosta gratuluje a bučí krávy", odpověděla a vstala se židle, aby ho mohla obejmout.
" Kde je máma?" rozhlédl se po dvoře.
"Musela se vrátit domů. Byla na poště, telefonovat do práce a řekli jí, že musí přijet.
A táta tam musí zůstat, volno mu nedají.
"Ale neboj, my to tu spolu zvládnem," řekla konejšivě.
Neuniklo jí, jak posmutněl.
Ach jo, tohle pro něj nebude jednoduchý, pomyslela si.
"Babi, můžu ven?", prosebně sepjal ruce.
"Ale jen na chvíli, dělám ti jídlo.
Nechoď nikam daleko, nejdál ke kostelu.
Víš co?" potutelně se na něj usmála a vylovila z kapsy několik mincí.
"Zajdi do cukrárny a dej si na moje zdraví zmrzlinu," podala mu je.
"Dík, babi. Budem zas opékat buřty?" krupierským gestem shrábl peníze.
Hrdost mu nedovolila, aby babička poznala, jak blízko má k pláči.
"No jasně, základna je plně vybavená na tvojí návštěvu, buřtů máme dost.
Tak sypej, ať to tu můžu dodělat."

Se sklopenou hlavou se pomalu loudal krátkými uličkami na náves.
Pevně svíral mince a cítil, jak se mu potí dlaň. Uraženě před sebou kopal kamínek. Ani táta nepřijede. Zas si připadal opuštěný a zadržované slzy mu lehce rozmazaly svět.
Podíval se před sebe. Zahlédl vojáka v pískové uniformě, jak z jedné zahrady přeskakuje plot a mizí do další uličky.
Sebelítost mu vydržela až ke kostelu na návsi. Překvapeně zůstal stát.
Přímo před otevřeným vchodem do kostela stály dva tanky, pomalované bílými pruhy.
Stranou od nich se hlouček lidí právě zdravil s farářem, který ho zahlédl a kývl na něj.
"Ahoj kovboji, vrátil ses na prázdniny?" zeptal se a pohladil ho po hlavě.
"Máma mě přivezla. Protože u nás jsou vojáci," odpověděl.
"Hm. Jak vidíš," kývl bradou k tankům,
" moc toho nevyřešila. Tady jsou taky."
"Já vím. Jednoho vojáka jsem viděl, jak utíká ze zahrady.
Nevíš, co tu dělají?" zadoufal, že tomu všemu začne rozumět.
" Vidíš to sám. Hlídají to tu," povzdechl si farář.
"Jen oni vědí, čeho se tak bojí, že museli udělat tohle. Možná se bojí Boha, ve kterého nevěří. Asi proto musí hlídat kostel tanky...
Do zahrad lezou, protože mají hlad, tak kradou, co tam roste a je to k jídlu."
"Máma říkala, že jsou to Rusové. Jsou i tady?"
"Jsou všude, chlapče....." ve farářově hlasu zazněla beznaděj.
" V noci se tu vždycky potulovaly jen kočky. Jako kdyby měly od přírody povinnost hlídat po nocích kostely. No, tak teď jim v tom budou pomáhat kanóny.
A vůbec, kde máš mámu s tátou?"
"Táta nepřijel a máma musela hned zpátky, tak jsem tu sám," pokrčil rameny.
Snažil se, aby bylo nad slunce jasnější, že je mu to úplně jedno.
Farář se na chvilku zadíval do vzhůru. Dával mu tím čas na potlačení lítosti.
"Víš, to je dobře, že táta nepřijel.
Určitě má doma spoustu práce, musí to tam uhlídat. Myslím, že spoléhá na to, že ty tu zatím budeš pomáhat babičce. No, párkrát se vyspíš a táta pro tebe přijede. Vyřiď mu, že ho zvu na kus řeči."
Nad nimi se rozezněl kostelní zvon.
"Už musím jít. Pozdravuj babičku," rozloučil se a zmizel v kostelních dveřích.

Všiml si, že na návsi nikdo není. Strčil ruce do kapes a odhadoval, který z úderů zvonu bude ten poslední.
Z věže jednoho tanku se vysoukal voják. Seskočil na zem, sundal z hlavy čepici a pokřižoval se. Chvilku se díval na kostelní věž. Z náprsní kapsy vylovil cigaretu, zapálil si a dlouze vydechl kouř.
Chvíli se na sebe dívali.
Netušil, co má dělat a měl strach. Je tu sám a ten voják ho může klidně zastřelit. Kdyby tu byl táta, určitě by věděl, co udělat.
" Nu što, maladěc ?" voják se přátelsky usmál a natáhl ruku k pozdravu.
Ruce, ještě pořád zabořené hluboko v kapsách, mu zdřevěněly. Rozhlédl se po prázdné návsi.
Nikde nikdo...
Voják pokrčil rameny. Sedl si na zem, pohrával si s čepicí a tvářil se nevšímavě. Jako kdyby kousek od něj nestál malý kluk, vyděšený a zaražený. Připomínal mu nedůvěřivého, toulavého psa. Obratně sundal z čepice odznak. Položil jej na dlaň a znovu pomalu natáhl ruku.
" Chóčeš ?" zeptal se.
Podvečerní slunce se odrazilo od odznaku a zasvítilo do chlapcových očí. Ve stejném okamžiku proběhla kolem tanku kočka, ladně vyskočila na prohřátý pancíř a zadívala se do nekonečna.
Ještě stále byl omotaný strachem, ale zvědavost přece jen nabírala na síle. Slovům vojáka vcelku rozuměl, na to mu jeho školní ruština stačila. Najednou cítil, jak na něj padá únava. V hlavě se mu rozběhl film posledních dnů. Hrdinné čištění komína. Davy lidí v přepadeném městě. Dlouhá noc ve vlaku a mrtvolné ticho téhle vesnice. Prudký, vyčerpávající útěk před něčím, kdy záchrana je přímo závislá na rychlosti útěku.
A teď je tady.
Sám.
Sám a před sebou má právě to, před čím měl být zachráněn.
Voják se opřel o ocelový pás za sebou, ruku s odznakem nechal stále nataženou.
Byl k smrti unavený. Netušil, kde je a proč právě tam. Měl hlad, měl ostré náboje a měl rozkaz nestřílet. Chtěl domů.
Slunce už mizelo za věží kostela.
Poslední paprsky klouzaly po prázdné návsi a chvilku pozorovaly malého kluka a vojáka.
Náves se zdála být malá. Malý prostor pro kluka, odznak, vojáka a kočku.

Jaké pocity může mít mrtvá, přejetá kočka?