když světla kolem zhasnou
"Slunce je zlatou skobou
na vobloze přibitý..."
Jo, tenkrát bylo parno. Seděl jsem v hospodě blízko nádraží, záviděl nákladním vlakům jejich volnost a čekal na kamarády.
Konečně se vyvalili z pacifiku, ešusy jim cinkaly na zádech a ve Slunci se zaleskly struny kytary.
Starší pán u vedlejšího stolu se dál nořil do Rudého práva. Z titulky novin se na mě díval Gustáv Husák. V očích měl stejný výraz jako na svém portrétu ve třídách učiliště, ze kterého jsem právě vypadl na bezva víkend.
Pár stolů jsme srazili k sobě, hospodský ani nechtěl vidět občanky a pivo mělo právě tu správnou pěnu. Asi jsme byli trochu hlučnější, pán se u Rudého práva občas zatvářil dost nevrle.
Kytara odehrála pár Nedvědových songů a Wabiho Rosu na kolejích jsme zpívali všichni.
Pivní rozjařenost stoupala rychlostí přicházející noci.
A najednou to bylo.
" Z rozmlácenýho kostela
v krabici s kusem mýdla
přinesl jsem si anděla
polámali mu křídla..."
Nám křídla nepolámou, hulákali jsme a Brežněv nám byl zcela a naprosto fuk.
Tranzistorové rádio u výčepu nemělo se svými halekačkami šanci přebít našeho Karla Kryla. Byli jsme hospodsky silní.
Pán vstal, zaplatil, nechal ležet noviny na stole a namířil si to do telefonní budky naproti hospodě.
" V městě je řád
a pro každého práce..."
Zmlkli jsme. Před vchodem zastavil žlutobílý žigulík, na jeho střeše
tančilo pronikavé modré světlo. Esenbáci nás velmi pečlivě prolustrovali a ujistili nás, že takhle s nejvyšší pravděpodobností nedostudujem. Byli jsme zticha. Už jsme věděli. Věděli jsme, že až se objeví šance na změnu, půjdeme za ní. Protože nechceme být ve společnosti, kde se vyhazuje ze školy i z práce kvůli písničkám.
Léta kráčela svým neměnným tempem a jednoho pozdního listopadu přinesla tu šanci. A my za ní šli. Protože jsme chtěli lepší, slušnou, sebevědomou společnost i budoucnost.
Karel Kryl nám zazpíval hymnu z balkonu Melantrichu, naposled jsme v mrazivém Slunci zacinkali klíči a šli domů.
Utekla celá čtvrtka století, klíče už dávno nemám a kamarády si sebou odnesly jejich příběhy.
Je horko, Slunce je zlatou skobou...
Zaparkoval jsem před tou hospodou a vešel dovnitř. Chvilku trvalo, než se oči přizpůsobily příšeří. A vida, už to není hospoda.
Je to retroclub & restaurant.
U okna sedí stařičký pán a v jeho světle pomalu studuje dnešní Právo. Aniž bych věděl proč, přisedl jsem k němu. Titulky Práva na mě křičely cosi o Ukrajině a jeden menší oznamoval, že už máme v republice více než sto tisíc bezdomovců. V naší malé republice, ve které jsou Slováci cizinci. Jojo, změna je život. I když ne vždycky.
Když jsme přátelsky bombardovali Jugoslávii, tu bránu ke svobodě pro tisíce emigrantů, nebyla to změna k tomu nejlepšímu.
A komu dnes něco říká pojem Karel Kryl?
Venku zadunělo pár nákladních vlaků a ten poslední přivezl večerní tmu.
Dovnitř vtrhla parta studentů, evidentně už někde slavili. Srazili stoly, rozházeli se kolem nich a odkudsi vylovili tahací harmoniku.
No nazdar, pomyslel jsem si otráveně a zvedl se k odchodu.
Pivně rozevlátý student hrábl do kláves, usmál se a parta začala zpívat. " Slunce je zlatou skobou na obloze přibitý...".
Zase jsem si sedl.
Stařičký pán znechuceně zaplatil, odešel a mě se do očí draly slzy.
Zůstal jsem až do zavíračky.
Odemkl jsem auto, nechal přisednout rozjařené studenty a vyrazil k Praze. Za odměnu mi zazpívali. Karla Kryla, jak taky jinak -
" noci už ubývá
císař se usmívá
pokojně mohu žít
všeho lze použít
pro dobrý stát
Salome..."
Pobrukuju si s nimi. A najednou věřím, že až přijde šance na změnu, tihle študáci spát nebudou....