je podvečer
a ač už téměř kalendářní zima, do ulic vyrazilo předjarní počasí. Lehounce, téměř neznatelně voní a krokem baletky mě dnes doprovodilo na Václavák...
Sedím na obrubě květináče proti svatému Václavovi. Dívám se na skupinu japonských turistů a nechápu, jak chtějí tak zblízka do svých mobilů narvat knížete i s koněm.
Zvedl jsem se, strčil ruce do kapes a vydal se z kopečka dolů.
U semaforu stojí Malý modrý slon a poctivě čeká na signál k přechodu. Mile se na mě usmál, na protějším chodníku je dřív než já.
Na lavičce sedí Dívka a perly v jejích vlasech si rozverně hrají se Sluncem.
Mezi ohni tančí víly, přátelským gestem dávají najevo, že mne zas rády vidí.
Od země zašustilo hejno holubů. Ruka hodin v čele náměstí poskočila a za mnou se ozvaly housle. Tichá, jemná melodie...
Vítr ke mě posunul kousek popsaného papíru. Zvedl jsem ho, sedl si na obrubník a četl:
"...málokdo spěchá, i když mírně mží
ožily vchody pasáží
Dnes nekřičí tu kameloti
tak jestli nejsi vážně proti
podej mi ruku
a projdem Václavák..."
Myšlenky mi odlétly do dob, kdy tahle písnička byla hitem. Už tehdy bylo mým přáním projít se tímhle živým a zvláštním místem, ruku v ruce...A vždycky léta zmizela za rohem, aniž by na takovou procházku byl čas. Vlastně mám to přání do dneška...Ještě pořád jsem takovou procházku neabsolvoval...Když bylo s kým, nebyl čas a když byl čas, nebylo s kým...nějak všichni řeší jen peníze...
Ze strany ke mně přisedl Darmoděj. Neměl svůj plášť ani meč, se slunečními paprsky si pohrávala jen jeho drátěná košile. Zvláštní melodie houslí za námi se mi přesně ukládala do hlavy.
" Ach jo, brácho," povzdychl si Darmoděj a pokračoval "zas řešíš složitost, která není složitostí. Rozhlédni se. Vidíš? Lidé vcházejí do obchodů, vycházejí z obchodů a věří, že zaplatili svými penězi. Ale oni nezaplatili penězi. Peníze jsou jen chiméra, jen cár lněného papíru. Oni zaplatili Časem. Zaplatili svým Časem, potřebným k činnosti, za kterou dostali ty papírky. To Čas má hodnotu, ne peníze... A oni tím, na co mají Čas a čemu jej věnují, určují, co pro ně má či nemá hodnotu. Víš?"
Všiml jsem si, jak dal Darmoděj důraz na poslední slovo. Vlastně má pravdu, pomyslel jsem si.
" No jasně, že mám," usmál se.
" Zapal si cigaretu, stoupni si k houslistovi a zažij pocit odsouzence na smrt, který si právě může tu poslední cigaretu vykouřit..." odmlčel se, nabídl mi cigaretu a počkal, až si ji zapálím. Houslistou byl starý, vrásčitý muž. V očích mu hrály ohýnky a do tváře měl vytesanou všechnu moudrost světa.
V ruce jsem měl cigaretu a věděl, jakou hodnotu má Čas. Cigarety ubývalo, Čas zvyšoval svou cenu. Odsouzencova poslední cigareta... Někdy má Čas na cigaretu hodnotu osudu, hodnotu nekonečna i pomíjivosti.
Dopsal jsem a jdu si zapálit...
napište mi