co s odkazem?

Na Staroměstském orloji došlapali apoštolové do cíle,smrtka odzvonila, turisté se rozešli a Slunce dorazilo k západu.
Sedl jsem si na parapet u vchodu na radnici.
Zapálil jsem si.
Pozoroval jsem lidské hemžení a v uších mi ještě zněl zvonek smrtky. Zpoza rohu vyšel rytíř Darmoděj a hned za ním Malá rytířka.
Tihle dva jsou opravdu nerozluční, pomyslel jsem si. Rytíř, procházející staletími a jemu v patách Osud, mající podobu malé rytířky...
Slunce zapomnělo pár oranžových paprsků na Darmodějově drátěné košili a na zdi zatančily odrazy kovových kroužků.
Komusi kdesi zazvonil mobil, kohout na orloji se opovržlivě podíval na skupinku japonských seniorů. Darmoděj s Malou rytířkou si přisedli ke mě.
" Na co myslíš, můj příteli?", zeptala se mě Malá rytířka.
" Ani nevím. Jen tak si tu koukám na ten chaos a nevím, co bych si o něm měl myslet. Poradíš mi?" odpověděl jsem otázkou.
" Ale no tak, příteli, " řekl Darmoděj a položil mi na rameno svou ruku v těžké kožené rukavici.
" Každý jedinec, každá bytost v tvém zorném úhlu má své předky, stovky a stovky generací na Ose času. To jsou tisíce lidí, tisíce osudů, statisíce zkušeností, umu a znalostí. V každém člověku, kterého vidíš, je to všechno geneticky uloženo. I v tobě, můj příteli" zadíval se mi Darmoděj pronikavě do očí.
" Tím máš, stejně jako kdokoli jiný, k dispozici obrovské bohatství. Z toho vzniká otázka, která má svou odpověď. A jak už dobře víš,toulám se Časem zpět i dopředu, osedlávám staletí, Malá rytířka - neb ona je Osudem - je mi věrným společníkem a díváme se, jak lidé na tu otázku odpovídají." Darmoděj se odmlčel.
" Dobře. Mám tedy v sobě poselství celého rodu. A ta otázka zní? "
pořád jsem nechápal.
" Ano, " řekla Malá rytířka.
"Správně jsi pojmenoval, co v sobě nosí každý člověk, co v sobě nosíš i ty. CO S TÍM ODKAZEM UDĚLÁŠ ?"
Malá rytířka se odmlčela. Zadíval jsem se do země, v konečcích prstů mi běhali mravenci a začal jsem se stydět. Po chvíli jsem zvedl hlavu, ti dva už byli pryč. Přešel jsem náměstí, zas si zapálil a u Karlova mostu cigareta dohořela. Silueta Pražského hradu zakrývala většinu podvečera, na Vltavě se otáčela výletní loď, socha císaře Karla se držela svého zvyku nežasnout a nehybně stát. Díval jsem se na tu člověkem vytvořenou nádheru a říkal si - CO S TÍM ODKAZEM UDĚLÁME?
Vybavili se mi přátelé, kamarádi stávající i bývalí. Přemýšlel jsem, který z nich naložil s odkazem svých předků, s bohatstvím v sobě uloženým, důstojným způsobem. Vzpomněl jsem si na Juraje. Juraj Herz. Světově proslulý režisér hororově pojatých příběhů. Režisér filmů, komunisty zakazovaných a zároveň nominovaných na Oscara, držitel prestižních filmových ocenění. Petrolejové lampy, Spalovač mrtvol, Panna a netvor, Habermannův mlýn či Upír z Feratu, a mnoho a mnoho dalších....možná to v něm vznikalo už v době, kdy byl jako malý chlapec zařazený do transportu do koncentráku...z transportu utekl a po nocích šlapal pěšky zpátky domů...kdosi nesprávný ho zahlédl, dal hlášení a k smrti unaveného chlapce znovu chytli a znovu transportovali...V osmdesátém šestém roce při své emigraci na Západ už měl za sebou úspěchy i zákazy točit a v hlavě určitě jasno....Po deseti letech v Německu se vrátil do Prahy plný elánu. A zjistil totéž, co před ním Karel Kryl. Zjistil pravdu o polistopadové společnosti a ztratil hromadu iluzí...
Vzpomínám na večer, kdy se vrátil z USA, kde byl představit svůj Habermannův mlýn. Přivezl láhev whisky. Obřadně ji položil na stolek na terase, chvíli se hrabal v knihovně a přinesl knížku a dvě sklenky.
" Budeme si číst?" zeptal jsem se hloupě.
" Nene, Karle. Jen se podíváme, co budeme pít. Tohle je encyklopedie všech na světě vyráběných whisky..."
Dohledali jsme kdo ji vyrobil, kdy byla založena palírna, z čeho je vyrobena, jak dlouho zraje a mnoho dalších životně důležitých informací. Teprve poté Juraj obřadně nalil a cinkli jsme si na úspěch jeho posledního filmu. Kecali jsme, jako už tolikrát, dlouho přes půlnoc. Probrali jsme jeho militantní ateismus i důvody, proč nevěří v Boha, ač se z koncentráku dostal živý.
" Víš, Karle" podíval se na mě svýma něžnýma očima -
" kdyby Bůh existoval, neskončilo by v plynu mých 62 příbuzných..."
" Proto ti, Juraji, jdou tak dobře horory?" zeptal jsem se.
Zamyšleně se na mě zadíval.
" Ale ne. Já celý život toužím natočit dobrou pohádku. Ale ono se to vždycky nějak zvrtne a je z toho horor. Já vůbec nechápu, jak je to možný..." Jeho oči se smály.
Jo. Tenhle chlap ví přesně, co s odkazem v sobě udělat....