den, kdy zastřelili Boha (II) - rozhovor s Ďáblem

  Silnice se stáčela přímo proti zapadajícímu slunci.

Unaveně přimhouřil oči, zapálil si cigaretu a pootevřel okno. Do vozu okamžitě vtrhlo horko a bezostyšně obsadilo výdechy klimatizace.

Chtělo by to kafe, povzdechl si, a něco s hromadou ledu.

Znělka v autorádiu zahájila zprávy. Povodně, zoufalé osudy, hromadné autonehody. Útoky teroristů, jednání o jaderných zbraních, finanční krize. Ach jo. Za bolševika bylo aspoň trochu pozitiva v úspěších při sklizních...

To je zajímavé, pomyslel si, jak velký svět souzní se světem mým. V práci se nedaří, soukromí taky nic moc, přátelé vymizeli už dávno. Není ani s kým si jen tak poklábosit. Říká se, že v padesáti letech se člověku láme život do jiného směru. No, i když je to za pár dní, raději nad tím směrem nepřemýšlet.

Na horizontu se objevila silueta stavby. Konečně motorest, projelo mu hlavou a podvědomě přidal plyn.

Odbočil, zaparkoval pod velkým stromem a vystoupil. Trochu znejistěl - snad mají otevřeno, na parkovišti není ani kolo. Cítil, jak se během vteřiny velmi ochladilo. Zvedl se silný vítr, vzduch zavoněl bouřkou. Zvedl hlavu. Nebe bylo čisté, žádný mrak nerušil barvu soumraku. Jen slunce jako by se několikanásobně vzdálilo. Okamžitě si uvědomil, že je kolem něj naprosté ticho. Už mi z únavy vypíná mozek, odbyl nelogičnost situace a vydal se k restauraci.

Vešel dovnitř a chvíli počkal, až si oči zvyknou na příšeří. Místnost byla prázdná, jen v nejvzdálenějším koutě seděli dva staří lidé. Odhadl je na manželský pár a usadil se do protějšího rohu.

" Co si dáte?", bez pozdravu na něj houkl obtloustlý muž za výčepem.

" Kávu. A velkou kolu s ledem. Jo a jestli máte camelky...", snažil se o žoviální tón.

" Jistě, mistře, hned to bude," neskrýval výčepní faleš halasné bodrosti a zmizel v kuchyni.

Rozhlédl se kolem sebe, vstal a vydal se na toaletu. Při zpáteční cestě si všiml knihy na stole manželů. Vázaná v tmavé kůži, přesně uprostřed čelní vazby všitý rudý kříž, vypadala velmi staře a ohmataně.

Hm, asi bible, pomyslel si. Zvláštní, určitě nepřijeli autem a široko daleko jsem žádný kostel neviděl.

Ke svému stolu dorazil společně s výčepním.

" Tak, mistře, jeden tříkáčkový protizdravotní kokteil," rovnal na stůl objednávku.

"Proč tříkáčkový, co to znamená?" se zájmem se zadíval na obsluhu.

"No přece kafe kola kamelky. To je třikrát písmeno -k- a ani jedno není zdravé.

Víte, mistře?", pustil do posledního slova ironii.

"A proč mi říkáte mistře," zeptal se.

"Protože tak vypadáte. Rozdrbané džíny, dlouhé vlasy... Prostě tak působíte," odpověděl výčepní.

Ve vstupních dveřích se objevil další návštěvník a bez zaváhání zamířil rovnou k nim. Přitáhl si židli, pohodlně se usadil a vznesl v té chvíli už zbytečnou otázku:

"Je tu volno?"

Výčepní se vrátil za svůj pult.

"Je."

"Výborně, Tomáši. Aspoň dáme v klidu řeč. Jmenuju se Asmen," natáhl příchozí ruku k pozdravu, který Tomáš ostentativně ignoroval.

Chvíli se mlčky prohlíželi. Asmen jakoby byl protikladem Tomáše. Věk kolem čtyřicítky, snědý, husté černé vlasy zastřižené nakrátko, tmavé a velmi živé oči. Evidentně sportovní postava.

Dlouhý, černý kabát, pod ním černé kalhoty i košile. Nedbalá elegance neměla ani v nejmenším snahu zakrýt luxus a kvalitu.

"Prosil bych taky jedno tříkáčko," otočil se Asmen k výčepu a na překvapený výraz obsluhy nereagoval.

"No moment!" ozval se Tomáš.

"Jak víte,jak se jmenuju? Jak víte, co je tříkáčko? O čem, proboha, chcete dávat v klidu řeč?"

"Ale no tak, synu..." ironicky se ušklíbl Asmen a kývl hlavou k manželskému páru.

"Neber boží jméno nadarmo. Co si o tobě ti stařečkové pomyslí? Ti ještě v Boha věří.

Kromě toho, myslím, jsou tu jako tví hlídači. Mají ze mě strach.

Hlupáci.

Jak je znám, mají pro tebe určitě dárek."

Tomáš pomalu vytáhl cigaretu z krabičky, zapálil si a dlouze vydechl kouř. Z Asmena po celou dobu nespustil oči. Uvědomil si, že nemá šanci dostat se za jeho ironickou masku.

"Prosím, pane. Tady to máte," naskládal výčepní objednávku na stůl a rychle mizel k pultu.

"Řeč můžeme dát o čemkoli, Tomáši.

O lidské hlouposti, o Bohu, o tobě, o čem chceš. Je to na tobě."

"A co třeba o vás," nedal se Tomáš.

"Proč mi vykáš?", usmál se Asmen.

"Nejsi hloupý jak tady ten výčepní. Nejsi přece tak povrchní, abys soudil či odhadoval lidi podle toho, co mají na sobě.

Nebo podle toho, jak vypadají.

Tobě ironicky říká mistře a mě uctivě říká pane. Přitom ví jen o jednom jediném rozdílu mezi námi, a to je oblečení. No dobře, ještě délka vlasů. To je všechno. Co ví o tvém životě, tvé práci, tvých myšlenkách? Kde bere právo soudit a odsoudit tě k povinnosti strpět jeho ironii? Proč si myslí, že si zasloužím úctu? Je to jednoduché - protože je hloupý. Nemáš důvod mi vykat když ti drze tykám a ty to víš."

Tomáš se dlaněmi opřel o hranu stolu a zhoupl se na židli.

"No dobře, a co o mě víš ty," pravil a upřeně se na Asmena zadíval.

" Možná víc než si myslíš," dostalo se mu polohlasné odpovědi.

Mimoděk se podíval na manželský pár. Starý pán zrovna vstával od stolu a zamířil k toaletám.

Ve dveřích se ohlédl a na zlomek vteřiny se mu podíval do očí.

"Jejej, zas to zkouší," rozesmál se Asmen. "Běž za ním, Tome, určitě s tebou chce mluvit."

Tomáš cítil, jak mu zmatek zaplňuje všechna patra vědomí. Zvedl se a vyrazil za starým pánem.

Vběhl na toaletu, starý pán stál hned za dveřmi, jako kdyby na Tomáše čekal.

"To je pro vás, mladý muži," podal mu jakousi malou brožurku a vyšel ven.

napište mi