Barva na plechových vratech garáží bývá nekvalitní

Velké, vodou nasáklé mraky se rozbíjely o střechu královského paláce v areálu hradu. Ani mdlý svit Slunce před spaním, ani pravidelné poryvy studeného větru neodpovídaly času uprostřed léta. Prázdné dřevěné stoly mezi stromy před bránou jen zdůrazňovaly osamocenost místa. Dojel autem až k bráně, vystoupil a zapálil si cigaretu. Chvilku pozoroval její mizející, namodralý kouř.

Rozhlédl se, sedl si k nejbližšímu stolu a dlouho, dlouho se díval na hradní zříceninu. Čas se mu připomněl až chvíli poté, co se z hradu stala jen silueta proti o odstín tmavšímu nebi.

Vstal, pomalu došel k bráně. Kupodivu nebyla zamčená a při otevírání lehounce zavrzala.

Prošel kolem zavřené pokladny, rovnou na třetí nádvoří. Byl v důvěrně známém prostředí, přesně věděl, kam jde.

Věděl i o lavičce, na kterou si na nádvoří sedl. Nevnímal studená, mokrá prkna lavičky.

Znovu si zapálil.

Mraky opustily své zákopy a z oken královského paláce se na něj díval odraz Měsíce, nehybně stojícího ve svém úplňku.

Naplno vnímal řev ticha.

Z přízemní kaple v paláci nesměle zazněla zvláštní melodie.

Neskutečně čistý, ženský hlas postupně sílil a stále více naplňoval jednotlivá patra paláce.

I melodie byla stále složitější.

Zbloudilé dítě velkých mraků zakrylo Měsíc, v oknech zmizel jeho odraz a těžká tma ovládla nádvoří.

Melodie přešla do balady z dávných věků a svou čistotou vytlačovala tmu ven, kamsi za bránu.

Úplněk se vracel na své místo, balada mu ochotně ustupovala, až zmizela úplně.

Přestože ho vesmírná tíha samoty přibíjela k lavičce, vstal a ujistil se, že dveře do kaple jsou zamčené.

Visacím zámkem zvenku...

Nehledal logiku, cítil, že tak to v té chvíli prostě mělo být.

Na zavřenou pokladnu se ani nepodíval. Prošel kolem ní ven a znovu si sedl ke stolu.

Před odjezdem se chtěl pokusit setřást ze sebe tu prokletou samotu a uložit do hlavy právě poznanou zvláštní melodii.

Brána hradu lehounce zavrzala.

Uviděl ženskou postavu, která kráčela přímo k němu. Oblečená do jednoduchých a přesto vznešených gotických šatů, gestem královny lehce nadzdvihla sukni a sedla si proti němu.

" Co tu děláš touhle dobou?" zeptala se čistým hlasem melodie z kaple.

" Ani nevím. Jen si tak vzpomínám..." pokrčil rameny.

" Můžu vědět, na co?" lehounce se předklonila, aby bylo jasné, jak moc čeká na odpověď.

" Na to, co už není" rozhovořil se.

" Na školní internát, který už je zbouraný. Na tátu, který už taky není. Dneska jsem se byl podívat na kopec, kde jsme jako děti sáňkovali.

Stojí na něm sídliště nových domků..." odmlčel se.

Natáhla k němu ruku a pohladila ho po tváři.

" Chápu. Máš den vzpomínek a je ti smutno, viď?" položila další otázku.

" Je. Jako kdyby za mnou šel jakýsi Zloděj času a zametal prožité. Ohlédnu se a ti lidé už tam nejsou. Není kopec na sáňkování, není ta ulice z dětství, všechno je jiné a jinak, než si hlava pamatuje. Proč se to mění dřív, než vzpomínky umřou?"

Bezmyšlenkovitě si pohrával se zapalovačem. Vůbec nevěděl, proč se tak klidně a otevřeně svěřuje té podivné, neznámé paní. Napadlo ho, že ani neví, jaké má návštěvnice oči.

Zvedl hlavu a upřeně se do nich zadíval.

Ani se nepohnula. Pevně mu opětovala jeho pohled a on měl najednou pocit, že ty oči už dávno zná.

Podíval se na tmavé nebe nad nimi.

" V tůni Tvých očí stíny utonou..." zašeptal a prsty jejich rukou se na mokré desce stolu silně zaklesly do sebe.

" Možná je to tím, že vzpomínky jsou věčné a vlastně se nemění," tázavě se na něj podívala.

" Že by?" odpověděl otázkou.

"Asi máš pravdu. Jsou věčné, stejně jako my jsme věční. Žijí tedy celý dlouhý lidský život...

A pak z nich zbude jen hromádka popela, stejně jako z nás. Hm. Na jednu stranu je to úžasné, na druhou stranu vlastně dost smutné, nemyslíš?"

"Nemyslím," lehce zavrtěla hlavou.

"Proč jsi vlastně přijel právě teď právě sem?"

Drobně mžilo, ale při jeho vyprávění příběhů z dětství, spojených s hradem, to nevnímali.

"Tak vidíš," řekla, když dovyprávěl.

"Tvoje nejsilnější a taky nejhezčí vzpomínky jsou pevně spojené s touhle stavbou. A ona tu je. Je to hrad, stojí tu už staletí a další stovky let stát bude. A ponese tvé vzpomínky, stejně jako tisíce vzpomínek jiných lidí v jiném čase. Ohlédni se. Vidíš Zloděje času? Nevidíš, protože na takováhle místa nesmí. Na takovýchto místech se totiž stáváme věční a tím tu žádný Zloděj času nemá šanci.Víš?"

dala důraz na své poslední slovo.

Prsty jejich rukou byly stále propletené.

"Odkud já tě tak dobře znám?" zeptal se tiše.

"Přece odtud" řekla vesele a do údolí se rozběhl zvonkový cinkot jejího smíchu.

"Už jsi tu byl tolikrát...byl jsi tu mladý, byls tu zamilovaný a prosím neptej se do koho, byls tu starý, byls tu v tvém čase moudra i bláznivého třeštění... Víš?"

Zas položila důraz na poslední slovo.

"Odkud tohle všechno máš?" podíval se na ni zkoumavě a znejistěl z opakovaného pocitu, že ty oči tak moc a tak důvěrně zná.

"To je přece jednoduché. Odtud. Každá vzpomínka je příběhem, knihou a hrad je knihovnou.

No a každá knihovna potřebuje svou knihovnici..." najednou jí smutek zakryl tvář.

"Mluvíš, jako bys procházela staletími", řekl a právě v tom momentě si uvědomil, v jakých šatech ta krásná, tajemná bytost přišla.

Pustila jeho ruku. Chvilku se nepřítomně dívala kamsi za něj.

"Možná procházím. Možná právě tak to je a možná právě proto u mě nemá Zloděj času šanci. Možná celé ty věky jsme si my dva blíž, než by tě mohlo napadnout. Víš?" Nevěřícně se na ni podíval.

"Mám připustit život po životě? Tak to myslíš?" zeptal se.

Koruny stromů lehce šuměly a Měsíc se rozhodl vypálit úplňkem díru do nebe.

"Ano. Právě tak to myslím. Připadá ti to nemožné, je to jen nesmysl? Možná ano, možná ne.Každý strom v zimě umře a na jaře se vrátí. Každá kapka vody se vypaří a znovu se stane kapkou. Každá tráva uschne a vyroste z ní nová, každý odliv je poslední jen do prvního přílivu...Každá noc vypráví, že už nikdy nebude den a každý den nechá prolhanou noc znovu a znovu umřít. Proč právě člověk, proč právě ty nebo my dva bychom to měli mít jinak? Tvoje pouto k hradu je nezničitelné, sám jsi to povídal. Je staré jako sám hrad. Jak starý je tenhle hrad? Jak dlouho, jak strašně moc dlouho se my dva známe?"

Vysypala ze sebe věty plné otázek a unaveně si promnula oči.

Mlčel.

Nevěděl, co by měl říct. Pocit samoty ho opustil. Opustil ho tak rychle, že mu najednou kdesi uvnitř bylo teplo. Konejšivé, tiché a přátelské teplo.

Zvedl se od stolu.

"Musím už jet," řekl posmutněle a kývl hlavou směrem k autu.

"Prosím, doprovodíš mě aspoň dolů do údolí?" zeptal se s nadějí v hlase.

Řídil jen jednou rukou. Pevně se drželi, dívali se upřeně před sebe a mlčeli.

V městečku pod kopcem odbočil do tiché, krátké uličky.

Její pravou stranu lemovaly řadové garáže a na plechových vratech se loupala barva.

Zastavil.

Pohladila ho po vlasech.

Naklonil se k ní, objal ji a na rozloučenou ji chtěl políbit.

Otočila se na druhou stranu.

"Nezlob se, ale ne. Ne tady a ne teď."

Dveře auta cvakly a s ní odešla i její vůně. Uvědomil si, že s ní odešla i ta neskutečná hloubka jejích očí.

Na vratech garáží se loupala barva a nebe se chystalo na svítání.

Zapálil si cigaretu.

Chvíli pozoroval lehký, namodralý kouř nad volantem.

Na sedadle vedle něj se zas pohodlně uvelebila samota.

Najednou věděl, že jiného spolujezdce už mít nikdy nebude....

napište mi